Věřím, že nebudu sám, komu často příjemný poslech naruší nedostatečná sebekritika umělce, který si bůhvíproč vezme do hlavy, že klíčem k zaručenému úspěchu je nosič narvaný až po okraj samotný, ať už obsahuje cokoliv. Tímto zlozvykem netrpí jen jedna nejmenovaná dinosauří rodina, ale jak jistě víte, také velká spousta progrockových kapel.
BEARDFISH, švédská progová úderka, nepochybně nadšená 70´ feelingem, touto představou doslova zabila jinak poměrně nadějné dílo „Destined Solitaire“, které ale navíc krom přehnané délky trpělo i příliš širokým stylovým záběrem. Časté instrumentální kotrmelce měly na svědomí dezorientaci v kompozicích samotných, a ač například na pouti kolotoče rád navštívím, řádit na horské dráze nepřetržitě skoro 80 minut je příliš i na můj žaludek. Nic na rozpolceném dojmu nezměnilo ani jinak fajnové vystoupení v pražském Futuru, avšak malý svitek naděje, že se v budoucnu dočkáme něčeho chutnějšího, než přesoleného guláše, hořel nadále.
Stejně jako s hrdostí tato čtveřice odkazuje na své učitele (YES, GENESIS či KING CRIMSON mají určitě radost, jak si jejich odkaz Švédi hýčkají) a jasně dokazuje, že jim nedělá žádný problém přenést se do dob minulých, tak jsou žáky i poslušnými, neb výtky výše zmíněné letos zkrátka použít nemohu. Vždyť i jejich učitelé svou kvalitu zvelebovali na menším písečku, tak nač se stejným množstvím zasévat hektary. BEARDFISH však nejenom že ukrátili stopáž, čímž zamezili vkrádajícímu se pocitu únavy, ale ku prospěchu věci i zpřehlednili kompozice samotné, a ty nyní doslova dýchají uvolněností a již nepůsobí jako dort plný bizardních ingrediencí od pejska a kočičky.
Čerpací stanici přitom využívají stále stejnou, čímž je podtrženo, že o třeskuté originalitě nemůže být ani tentokrát řeči. Ale ruku na srdce, nač jim to dávat za zlé, když písně jako „Tightrope“, valčíček „Outside Inside“ či úvodní „The Platform“ se poslouchají sami a když z každého pouhého zavadění o nástroj je cítit čirá radost z hudby, zabalená do odéru sedmdesátých let, odéru lehce psycheledického, avšak tolik příjemného.
Již tak velmi pozitivní až hřejivou atmosféru znásobuje skvěle pějící Rikard Sjöblom a hlavně famózní zakomponování saxofonu hostujícího Johana Holma. Právě líbezné tóny tohoto bezpochyby krásného nástroje aspoň na malou chvíli nechají utichnout všudypřítomným vrstvám hammondek, kterých je někdy až příliš a které chvílemi působí rušivým dojmem. Více saxíku, zredukovat hammondky a mé srdce může začít plesat. Nejpůsobivější okamžiky celé desky totiž přicházejí v závěru vskutku mamutí (a na rozdíl od minulé desky jediné patnáctiminutové) „And The Stone Said: If I Could Speak“ a výtečné instrumentálky „Akakabotu“, kdy to do rukou dostane právě Johan.
Rákosky tedy není potřeba, chlapci se poučili z chyb, ego ponechali na uzdě a výsledek je určitě mnohem lepší než před pár lety. Do příští třídní schůzky tedy vyrazit na turné s Johanem, nacvičit s ním větší počet skladeb a hlavně omezit hammondové výpady a může to být i na jedničku (v našem případě tedy na osmičku).